V naší rodině jsme měli již několik psů. Prvním byl náš dnes již 14letý pudlík Danny. 
V okamžiku, kdy jsme se rozhodli přesVtěhovat z našeho plzeňského panelákového bytu do rodinného domku, jsme si konečně mohli pořídit i psa většího-hlídacího. Vždycky jsem toužila mít dogu. Pořídili jsme si tedy naší Ayrinku. Byla zlatá a to nejen barvou srsti, ale především povahou. Na zahradě i v domě se zabydlela, s některými dalšími tvory, kteří k nám přibyli, se také skamarádila. Kačer při svých procházkách zahradou často končil u ní ve výběhu, kde dovedl sladce spát několik hodin. Ayrina ale uzavřela pakt o jakési spolupráci i s jednou z našich slípek. Ona slípka, říkejme jí třeba Boženka, pravidelně každé ráno vykročila směrem k výběhu Ayriny. Na půli cesty se pozdravily a společně došly do boudy. Obě usedly, Ayrina hlídala Boženku a Boženka snášela vajíčko. Když bylo dílo dokonáno, Boženka se zvedla a hlasitým kdákáním oznámila nám všem, že další vajíčko je "v tahu". Takhle měla naše Ayrina zajištěné pravidelné snídaně s donáškou a snáškou až "do domu". Moje maminka se několikrát snažila vajíčko zachránit, ale nikdy se jí to nepodařilo, i když trpělivě čekala u boudy, až se začne Boženka zvedat. Co vám budu povídat, bylo to zbytečné. Ayrinka k sobě časem přibrala na byt dalšího nájemníka. Byl to malý kříženec, kterého nějaký "jistě milovník" zvířat, vyhodil někde u vsi z auta. Začali jsme mu říkat Puňťa. S obrovským nasazením startoval na každého psa. Proč taky ne, vždyť doma jej ochraňovala Ayrina. Venku si však pro něho jednou došli sousedovic boxeři. Musím přiznat, že utíkal a často na ně za plotem útočil.To se mu v okamžiku, kdy u nich zapoměli zavřít vrátka, stalo osudným. Brečeli jsem všichni, myslím, že i Ayrina.
No a protože naše hospodářství se rozrůstalo, a Ayrina byla především psem vítacím, v žádném případě hlídacím, byla znova nastolena otázka hlídacího psa.
Tak jsme se dostali k prvnímu středoasiatovi. O plemeni jsme toho moc nevěděli, co moc, prostě nic. Tak k nám do rodiny přibyl Daimon Rival Daimon. Bylo mu téměř 7 měsíců. Bylo to dlouho. My jsme jej zkazili svou láskou, neznalostí,..... Prvně nám začal likvidovat kočky. Postupně jich zabil 8. Snažil se vylepšit si reputaci, a tak chytil kunu, která nás začala navštěvovat, i když jsme ji o to nežádali. Byli jsme na něj pyšní. Pochopil, že je chválen a protože něco podobného, chlupatého bylo i v králíkárnách, udělal nám další "radost", zabil všechny králíky. Byl opravdu se svou prací spokojen. Postupně jak dospíval, začal zkoušet víc. Jako prvního napadl nejmladšího tehdy 6letého syna. Chytil jej za ručičku. Dostal jako žito, a my jsem bláhově jeho jednání omlouvali. U toho nezůstalo. Postupně si to "vyříkal" i s dalšími dvěma syny, nezůstal uchráněn ani manžel. Tam už tekla krev. Nikdo jej nemohl krmit, nikdo nemohl vyjít na zahradu pokud byl Daimon venku. Jenom já, tedy panička. Já byla jeho pánem, mě poslechl na slovo. Jistě si říkáte, to by udělal jenom jednou a šel by. Jenže to nebyla jeho vina. To my jsme mu dovolili dojít až takhle daleko. Dlouho jsem hledala člověka, který by si jej mohl vzít. Dávala inzeráty a v nich popravdě psala, že je agresivní nezvládnutý. Ozvalo se překvapivě dost lidí. Například jedna dívčina, která chtěla pracovat jako hlídač. i když jsme jí řekli, co všechno dělá, stále si myslela, že ho zvládne. Dobře jsme si uvědomovali, že ho nemůžeme dát jen tak někomu jen pro to, abychom měli klid. Nakonec se našel človíček na Slovensku. Pracoval v bezpečnostní agentuře, měli tam psy na hlídání. Středoasiaty, dobrmany, rotwajlery, kavkazany, dva z jejich psů tam skončili proto, že dokonce zabili člověka. Tak se náš Daimon vydal na cestu. Já brečela jako malá holka. První týden se téměř ani nenapil, vůbec nežral. Po 14 dnech stále nežral. Tak jsme se dohodli, že počkáme ještě dva dny a když nezačne baštit, pojedeme pro něho. Druhý den začal, začal opravdu jen tolik , aby nepošel. První co vzal byly dvě kolečka salámu. Jeho chování zvládli, od prvních dnů s ním chodili na vycházky, s náhubkem a na distanční tyči. Postupně si přivykl na nové prostředí, nového pána Jeho chování se změnilo k lepšímu, protože začal pracovat a to právě potřeboval. Časem odpadl i náhubek i distanční tyč. V době kdy jsme Daimona ještě měli doma, nám bohužel do psího ráje odešla naše Ayrinka, bylo jí necelých pět let. Zkolila ji rakovina kostí. Byli jsme všichni zhroucení. 
Bez velkého psa jsme nechtěli zůstat, a tak jsme si dojeli pro dalšího asiata, tedy slečnu. Ciara z Papese. Tady už jsme věděli naprosto přesně, na co dát při výchově pozor. Její povahu a chování jsme zvládli. Bohužel s lidmi v okolí to tak lehké nebylo. Děti ji chodívali dráždit. Pet lahev naplněná kamínky a chrastění za plotem. Nadávky kolemjdoucích, ty sv.. drž hubu, atd. Na upozornění, že ta fena tomu rozumí a z tónu hlasu pozná agresivitu dotyčného člověka, jsme byli považováni za blbce. U nadávek nezůstalo, přidalo se i házení jablek a především kamení. Jak je to s Ciarou dnes? Je to náš poklad. Kočky miluje, nechává je baštit s ní z jedné mísy. Miluje i naháče, včetně holčiček, kterým sama trhá vánočku na menší kousky,aby to mohly zbaštit. Jen lidi okolo jí dodnes vadí, vadí jí vše co je za plotem, živé neživé, lidi, auta traktory. Ona nás všechny pečlivě ochraňuje včetně dalšího pejska. Nalezeného a týraného křížence NO, jménem Dino, který do naší rodiny přišel v létě.
A jak se k nám dostali naháči?
Jednou mě víc než obvykle zaujal inzerát na naháče. Večer jsem "nenápadně" nadhodila téma - naháči. A hned jsem rodinu ujistila, že by mě stačila jen jedna jediná holčička, jak jinak než nahá. Manžel souhlasil, dva starší synové přímo zářili "nadšením", jen nejmladší měl pro mě pochopení. Shodli jsme se na tom, že fenka bude z nějaké opravdu dobré chovné stanice. První telefonát byl do Modrého květu. Nahá fenka? Bez větší šance. Druhý telefonát - Pupo Haichi. Paní Fritchová mě ujistila, že jako první bych si měla o nich něco přečíst. Mimochodem bylo to v létě 2001. A naději na nahou fenku jsem dostala až na jaro 2002. Tak jsem zavolala paní Libušce Brychtové, autorce knihy o naháčích, s prosbou o knihu. Ta obratem přišla. Přiznám se, že jsem ji hltala celý den. Další den znovu s předčítáním různých pasáží manželovi, který neodolal a také se do knihy pustil. To už nám bylo jasné, že nahá holka hned nebude. Na radu Libušky jsme se rozhodli začít s nahým pejskem a postupně se dopracovat k holčičce. Znovu jsem žhavila telefon k Modrému květu, tam byla očekávána štěňata začátkem září a zamluvila nahého pejska. Moc jsme se na něj těšili, nadšení postupně dostihlo i starší syny. Pan Pospíšil nám posílal fotky našeho chlapečka, dokonce jsme si mohli z určených jmen vybrat to své. Byl to tedy Cheon Modrý květ. Protože se náš chlapeček narodil 5.září 2001, byl skoro vánočním dárkem. A tak jsme seděli jednoho dne u pana Pospíšila. Cheon o nás ale nejevil vůbec žádný zájem. Marně jsme se mu snažili "vetřít do přízně". Zato chlupatá kulička jménem Chearle, se nás snažila přesvědčit, že právě on je tím pravým, na koho jsme vlastně celou dobu čekali. Já ale chtěla nahou holku, slevila na nahého kluka a teď nás chlupatý klučík přesvědčoval, že bez něho nemůžeme odjet. Neodjeli jsme bez něho, odjeli jsme s ním i s nahatým Cheonkem. Děti doma koukaly jako blázni, ale v několika vteřinách jich překvapení přerostlo v nadšení. Nadšený byl i náš Danny, nadšená byla i Ciara. Ta si oba rošťáky hned zamilovala.  
|
|
A tak postupně přicházeli další a další naháčci...
|
V srpnu 2006 k nám do smečky přibyl nový pes, je to Ajax.. řečený Ájínek - německý dogouš, kterého si pořídil nejstarší syn.Pravda je to pes s nestandartní barvou nemá PP, ale nám to nevadí, syn ho vzal, protože jeho majitelé ho nezvládali jednak fyzicky, jednak finančně. U nás ho teď čeká ještě kastarce. Největší radost z něj měl náš Dino - kříženec NO, kterého jsme také brali jako nalezeného, a jenž měl putovat do útulku.
Ciara ho také přivítala, ale Ájínek je velké štěně, které bylo nevychovávané, takže jej dvakrát dost razantně usměrnila, protože už je to dáma v letech a nebude ji "otravovat" kdejaký "hejsek".
Jak Ájínka přivítali naháči? To si ten kdo naháče zná umí představit ...pouští na něj neohroženě až sebevražedně hrůzu - za oknem - hihi.
K přímému kontaktu zatím přichází jen s jednotlivými naháči za našeho dozoru. On je hodný, neublížil by jim, ale mohl by neúmyslně šlápnou, tak jak to při hře bývá. Ono je pak šlápnutí a šlápnutí..když má pes 80kg...
Reakce naháčů jsou různé, Enynka, Sára a Abi ho okamžitě pro jistotu kously do zvědavého čumáku, nemá k nám co čuchat... Baby ho prostě bere...a kluci. .Benji je pro každou strandu, tak proč si nehrát s ním, ale jak říkám, je to už velký pes a není ještě řádně ukázněný na hru s malými pejsky. Ale určitě to časem zvládneme.
Koncem roku 2006 jsme se přestěhovali do nového domu. Dům je tedy starý, klasické venkovské stavení s velkým pozemkem a obrovským dvorem chráněným vysokými zdmi nebo stodolami - ideální pro naši smečku.Všichni jsme se těšili, Ciaře jsem tajně slibovala, že bude moci být v domě častěji , že to bude fajn....
Když jsme převezli i všechny tři velké psy, Ciara rozvážně obešla pozemek, stodolu, zahradu a sedla si před dveře do domu s výrazem .".tak něco jsi slíbila, ne? ..nepočítej s tím, že budu pořád venku, tady hlídaj ti dva, hodila očkem na Dina a Áju, a někdo musí také hlídat doma ty prcky..."
A tak je rozhodnuto, Ciara je s námi doma, opatrně našlapuje mezi štěňaty, nechává se okusovat, ožižlávat a když toho má dost, zvedne se a odchází do dětského pokoje hlídat z okna ...a "pouštět hrůzu". Zatím je velice spokojená. Jak to přijímají okolo jdoucí, když ji vidí v okně se záclonou na hlavě, výhružně vrčící, to nevím...
|