V naší rodině jsme měli již několik psů. Prvním byl náš dnes již 14letý pudlík Danny.

V okamžiku, kdy jsme se rozhodli přesVtěhovat z našeho plzeňského panelákového bytu do rodinného domku, jsme si konečně mohli pořídit i psa většího-hlídacího. Vždycky jsem toužila mít dogu. Pořídili jsme si tedy naší Ayrinku. Byla zlatá a to nejen barvou srsti, ale především povahou. Na zahradě i v domě se zabydlela, s některými dalšími tvory, kteří k nám přibyli, se také skamarádila. Kačer při svých procházkách zahradou často končil u ní ve výběhu, kde dovedl sladce spát několik hodin. Ayrina ale uzavřela pakt o jakési spolupráci i s jednou z našich slípek. Ona slípka, říkejme jí třeba Boženka, pravidelně každé ráno vykročila směrem k výběhu Ayriny. Na půli cesty se pozdravily a společně došly do boudy. Obě usedly, Ayrina hlídala Boženku a Boženka snášela vajíčko. Když bylo dílo dokonáno, Boženka se zvedla a hlasitým kdákáním oznámila nám všem, že další vajíčko je "v tahu". Takhle měla naše Ayrina zajištěné pravidelné snídaně s donáškou a snáškou až "do domu". Moje maminka se několikrát snažila vajíčko zachránit, ale nikdy se jí to nepodařilo, i když trpělivě čekala u boudy, až se začne Boženka zvedat. Co vám budu povídat, bylo to zbytečné. Ayrinka k sobě časem přibrala na byt dalšího nájemníka. Byl to malý kříženec, kterého nějaký "jistě milovník" zvířat, vyhodil někde u vsi z auta. Začali jsme mu říkat Puňťa. S obrovským nasazením startoval na každého psa. Proč taky ne, vždyť doma jej ochraňovala Ayrina. Venku si však pro něho jednou došli sousedovic boxeři. Musím přiznat, že utíkal a často na ně za plotem útočil.To se mu v okamžiku, kdy u nich zapoměli zavřít vrátka, stalo osudným. Brečeli jsem všichni, myslím, že i Ayrina.

No a protože naše hospodářství se rozrůstalo, a Ayrina byla především psem vítacím, v žádném případě hlídacím, byla znova nastolena otázka hlídacího psa. 
Tak jsme se dostali k prvnímu středoasiatovi. O plemeni jsme toho moc nevěděli, co moc, prostě nic. Tak k nám do rodiny přibyl Daimon Rival Daimon. Bylo mu téměř 7 měsíců. Bylo to dlouho. My jsme jej zkazili svou láskou, neznalostí,..... Prvně nám začal likvidovat kočky. Postupně jich zabil 8. Snažil se vylepšit si reputaci, a tak chytil kunu, která nás začala navštěvovat, i když jsme ji o to nežádali. Byli jsme na něj pyšní. Pochopil, že je chválen a protože něco podobného, chlupatého bylo i v králíkárnách, udělal nám další "radost", zabil všechny králíky. Byl opravdu se svou prací spokojen. Postupně jak dospíval, začal zkoušet víc. Jako prvního napadl nejmladšího tehdy 6letého syna. Chytil jej za ručičku. Dostal jako žito, a my jsem bláhově jeho jednání omlouvali. U toho nezůstalo. Postupně si to "vyříkal" i s dalšími dvěma syny, nezůstal uchráněn ani manžel. Tam už tekla krev. Nikdo jej nemohl krmit, nikdo nemohl vyjít na zahradu pokud byl Daimon venku. Jenom já, tedy panička. Já byla jeho pánem, mě poslechl na slovo. Jistě si říkáte, to by udělal jenom jednou a šel by. Jenže to nebyla jeho vina. To my jsme mu dovolili dojít až takhle daleko. Dlouho jsem hledala člověka, který by si jej mohl vzít. Dávala inzeráty a v nich popravdě psala, že je agresivní nezvládnutý. Ozvalo se překvapivě dost lidí. Například jedna dívčina, která chtěla pracovat jako hlídač. i když jsme jí řekli, co všechno dělá, stále si myslela, že ho zvládne. Dobře jsme si uvědomovali, že ho nemůžeme dát jen tak někomu jen pro to, abychom měli klid. Nakonec se našel človíček na Slovensku. Pracoval v bezpečnostní agentuře, měli tam psy na hlídání. Středoasiaty, dobrmany, rotwajlery, kavkazany, dva z jejich psů tam skončili proto, že dokonce zabili člověka. Tak se náš Daimon vydal na cestu. Já brečela jako malá holka. První týden se téměř ani nenapil, vůbec nežral. Po 14 dnech stále nežral. Tak jsme se dohodli, že počkáme ještě dva dny a když nezačne baštit, pojedeme pro něho. Druhý den začal, začal opravdu jen tolik , aby nepošel. První co vzal byly dvě kolečka salámu. Jeho chování zvládli, od prvních dnů s ním chodili na vycházky, s náhubkem a na distanční tyči. Postupně si přivykl na nové prostředí, nového pána Jeho chování se změnilo k lepšímu, protože začal pracovat a to právě potřeboval. Časem odpadl i náhubek i distanční tyč. V době kdy jsme Daimona ještě měli doma, nám bohužel do psího ráje odešla naše Ayrinka, bylo jí necelých pět let. Zkolila ji rakovina kostí. Byli jsme všichni zhroucení.

A tak  postupně přicházeli  další  a další naháčci...   

V srpnu 2006 k nám do smečky přibyl nový pes, je to  Ajax.. řečený Ájínek - německý dogouš, kterého si pořídil nejstarší syn.Pravda je to pes  s nestandartní barvou nemá  PP, ale  nám to nevadí, syn ho vzal, protože jeho majitelé ho nezvládali jednak  fyzicky, jednak finančně. U nás ho teď čeká ještě kastarce. Největší radost z něj měl náš Dino - kříženec NO, kterého jsme také brali jako nalezeného, a jenž měl putovat do útulku.   

Koncem roku 2006 jsme se přestěhovali do nového domu. Dům je tedy starý, klasické venkovské stavení s velkým pozemkem a obrovským dvorem chráněným vysokými zdmi nebo stodolami - ideální pro naši smečku.Všichni jsme se těšili, Ciaře jsem tajně slibovala, že bude  moci být v domě častěji , že to bude  fajn.... 
Když jsme  převezli i všechny tři velké psy, Ciara rozvážně  obešla pozemek, stodolu, zahradu a  sedla si před dveře do domu s výrazem .".tak něco jsi slíbila, ne? ..nepočítej s tím, že budu pořád venku, tady hlídaj ti dva,  hodila očkem na Dina a Áju, a někdo musí  také hlídat  doma ty prcky..."

A tak je rozhodnuto, Ciara je s námi doma, opatrně našlapuje mezi štěňaty, nechává se okusovat, ožižlávat a když toho má dost, zvedne se a odchází do  dětského pokoje hlídat z okna ...a  "pouštět hrůzu". Zatím je velice spokojená. Jak to přijímají okolo jdoucí, když ji vidí v okně se záclonou na hlavě, výhružně vrčící, to nevím...